Sídlo durchenwaldů

Je to jako by příroda samotná postupně sama vytrhávala námi těžce vydřené území, které jí kdysi náleželo, podobně jako když jsme ho my vytrhávali jí. Lesy se stali hlubokými, propletenými chuchvalci kořenů, větví a křoví, které se jako by snažili zabránit jakékoli snaze, byť jen nahlédnout do hlubin pod stínem listnatých korun. Málo z nás se do stínů vydalo, a ještě méně se vrátilo. Těch pár ale mluvilo o zapadlých místech, která se les pokoušel přesouvat od zvídavých očí skoro jako matka schovávající svá mláďata před predátory.

Jedno z těchto míst ale již bylo lidem známo. V této části lesa již generace sídlila rodina Durchenwaldů, jejichž sídlo se obklopené poli a zahradami pyšně tyčilo nad okolními stromy. Těžko říct, jestli ona připisovaná pýcha Durchenwaldů byla důsledkem jejich pádu. Byli to totiž oni, kteří jako jedni z prvních pocítili změnu lesa. Křovinové ploty a květiny najednou zahradníci nestíhali zastřihávat, uprostřed polí se během několika málo dní začali objevovat plně rostlé stromy, a kořeny vyrůstající odnikud pronikaly do zdí domu trhajíc ho s klidnou vytrvalostí na kusy. V té době si ještě Durchenwaldovi mysleli, že proti tomu, co považovali za kletbu nějaké nanicovaté ježibaby, mohou něco dělat. Všechno se ale změnilo oné bezměsíčné noci, kdy služebnictvo do posledního zmizelo, jejich pokoje ráno nalezeny prorostlé kořeny, houbami a mechem. Skoro jako by místo nich okolo sídla vyrostly křoviny s karmínovými květy, které okolo sebe rozšiřovaly hutný, sladký pach rozkladu. Uvědomující si, že situace je daleko, daleko vážnější, než si mysleli Durchenwaldovi sebrali to málo co dokázali pobrat do svých rukou a uprchli do lesů směrem k Podvěží. Dostal se k nám však jen jediný z nich, třetí syn Günter Durchenwald. Ten vyjevený chlapec s těkajícíma očima nám neřekl víc, než jen že ostatní se v lese ztratili. Smaragdová zeleň křovin a stromů si vybírá svoji daň nehledě na modrou krev zdá se…