Minulé ročníky

Z pravidelných reportů na FB zkompiloval Nathaka.

Příběh tábora byl zahájen první velkou bitvou. I když to byl spíš takový velký bitevní úprk než opravdová bitva. Loni totiž z ne zcela známých příčin začal místní hvozd šířit svou temnou zkaženou moc a pohltil většinu civilizace. Všichni přeživší tak byli nuceni pobrat zásoby a stáhnout se do Podvěží pod Karazhanem. Hvozd jim to neměl v plánu ulehčit. Ve velké bitvě několika frakcí s mechanikou vodních balónků coby přenášených surovin nakonec těsně zvítězil Hvozd, což pro startovní stavy skladových zásob města neznačilo nic dobrého.

Aby toho nebylo málo, navazovala na to ještě pozdně večerní / brzce noční bojovka mezi chatkami. V Podvěží se totiž začaly tříštit názory na to, jak situaci řešit, přičemž první část hlasů volala po vojenské akci a vyčištění hvozdu, druhá velká skupina prosazovala vykopání tunelu do Karazhanu, kde se jistě najde nějaká prastará magie, která situaci vyřeší. A protože starosta Podvěží, goblin Třeskoprsk, se ani na jednu ze stran nepřiklonil a hodlal přečkat situaci ve městě při čekání na pomoc, o kterou si zažádal, vzali velitelé vznikající vojenské a řemeslnické frakce situaci do svých rukou a vyvolali rabování skladů. Pod rouškou tmy pronikali jejich členové do skladů obchodní frakce, zatímco ti se jim v tom snažili za použití přiměřené míry násilí zabránit. Po nějaké době se sklady uzavřely a situace uklidnila, ale rozdělení na tři frakce zůstalo. Ty uzavřely křehké příměří a dohodly se, že si každá bude dělat to svoje, ale nebudou si v tom vzájemně bránit.

¬¬¬

Všechny tři frakce zezačátku řešily tři hlavní potřeby – vodu, jídlo a suroviny. Ve městě je sice studna, ale obchodní cech, kterému patří, si přístup k vodě hlídá, kontroluje a nedává ji zadarmo. S jídlem je to ještě horší. Počáteční zásoby se tenčí a nové jídlo přibývá jen velmi pomalu, protože město zatím nemá zdroje jídla a nedá se v něm nic pěstovat. Suroviny jsou na tom podobně.

Proto začali velitelé frakcí řešit, jak obsadit alespoň část lovišť, farem a dolů v okolí, aby se daly trvale využívat. Naštěstí jim druidka Nymira, která chrání město před vlivem hvozdu, nabídla způsob, jak očarovat magické perly do lucerniček, které kolem sebe vytváří ochrannou auru, díky které se dá v lese pohybovat, a co víc, pokud tuto lucerničku nechají na vybraných stanovištích zakořenit, její dosah se zvýší a místo je očištěno. První herní den se ještě nepodařilo lucerničky vyrobit a zajistit, ale vysvitla naděje. Jinak se obyvatelé hlavně seznamovali se svým okolím a zjišťovali co a jak. Hned první den se ale ukázalo, že bestie a tvorové lesa v čele s démonickými satyry o městě dobře ví a opět kolem něho krouží, výhružně bubnují a častují obyvatele města urážkami či filozofickými úvahami na téma „komu patří les“.

Druhý den už se podařilo prozkoumat alespoň část lesa a vojenská a řemeslnická frakce společně vyslaly první výpravu. Pro jistotu byli opatrní a vyslali velmi početnou skupinku hned se dvěma lucernami, aby se s jednou mohli vrátit zpátky. Asi udělali dobře, protože síly lesa o jejich přítomnosti věděly a satyrové a lesní tvorové jim nedali ani krok zadarmo. Několik lidí se ocitlo na pokraji smrti a bylo třeba je zachraňovat. Nakonec ale výprava byla úspěšná a Podvěží zabralo nedaleký důl, odkud se mohlo začít těžit. Bohužel se také ukázalo, že i hvozd ví, k čemu perly slouží, a podařilo se jim jednu ukořistit a zkazit. Ze setkání s příšerami hvozdu ale plynou i pozitivní věci, například naporcovaný medvěd, na kterého se hned čtyři typy postav vrhly jako supi na mršinu – lovci na maso, alchymisti na ingredience, černokněžníci na jeho duši a léčitelé se na jeho porcovaných částech učili anatomii.

Pokrok byl zaznamenán i přímo ve městě, kde započalo kopání tunelu do Karazhanu. Horníci se do práce pustili s vervou a nasadili ostré tempo, které brzdí jen nedostatek surovin na opravu nástrojů a výdřevu tunelu. Kromě toho ale ve městě stále dochází ke třenicím a dohadům a obzvlášť velitelé obchodní a řemeslnické frakce, starosta Třeskoprsk a bývalý námořník a kapitán Ignác, se rozchází v názoru snad na každou činnost.

¬¬¬

Město začalo hned třetí ráno postupovat rychlejším tempem. Hráči začali vysílat menší a častější výpravy do hvozdu, aby probíhalo obsazování stanovišť rychleji. Díky tomu už bylo možno těžit dřevo a lovit ryby. Šlo by to možná ještě rychleji, ale město trápí i jiné komplikace, například vraždy ve vlastních řadách, to když se ukázalo, že mezi přeživšími jsou i černokněžníci a temní kněží, kteří jsou ve městě uvězněni spolu s ostatními, ale holt potřebují nějaké ty dušičky ke svým rituálům. Kromě toho se objevily i různé nákazy a choroby šířené z dolů (mech na plicích) nebo náhodně objevených prokletých pokladů (obyčejný mor). Mezi dobré zprávy by se daly počítat zvěsti o tom, že někde v lese se nachází teleportační kruh, který by určitě našel využití. Jestli se tato informace dostala k místním mágům, kteří tráví většinu času ve svém sklepení přednáškami o artefaktech a jiných tématech, těžko říct.

Další den pokračoval v podobném duchu, přibývalo problémů, ale i obsazených stanovišť. Jedna výprava zůstala přes noc uvězněna ve hvozdu a musela strávit noc na káceništi a odrážet útoky vlků a jiných bestií, ale naštěstí uspěli a vrátili se domů. Malá část postav, zejména někteří druidé, začala více komunikovat s bytostmi hvozdu a se satyry se zkouší domluvit po dobrém. Ukázalo se, že jsou schopni určitého smlouvání, ale většina města jim nadále nevěří, i protože někteří pamatují, že podobně se snažili manipulovat a šířit rozkol už dva týdny zpět (minulý rok). Chybí léčiva, bylinky, látky, na druhou stranu se ukázaly jako velký přínos některé inženýrské vynálezy, jako lapače vody nebo těžařské stroje. Největším problémem ale pravděpodobně zůstává nedostatek jídla a ubytovacích prostor, který nejvíc trápí vojenskou frakci. Ta navzdory svému cíli porazit hvozd na bitevním poli obsadila méně stanovišť než frakce řemeslnická, která získané suroviny investuje i do prokopávání tunelu, ve kterém už prorazila do další sekce. Zčásti má vojenská frakce prostě jen smůlu, protože její větší výpravy obvykle nalákají také větší pozornost hvozdu, částečně je to ale i nízká morálka a nerozhodnost. Ještě je ale spousta času situaci otočit a nic není ztraceno.

¬¬¬

V pátém dni byla asi největším zvratem nepřítomnost druidky Nymiry, resp. její nepřítomnost duševní. Celý den byla totiž v transu, ze kterého ji nešlo žádným způsobem probudit. Naštěstí stihla vytvořit zásobu perel pro velitele frakcí, takže výpravy mohly pokračovat. Město zabíralo další stanoviště a území. Velký comeback zaznamenala vojenská frakce, která zabrala stanoviště hned tři, efektivně u toho stihla i zajistit vodu a jídlo a trpěla už jen nedostatkem místa. Ostatní frakce jsou na tom podobně, tu a tam něco chybí, ale daří se jakž takž přežívat.

Hvozd v noci opět zaútočil, tentokrát poměrně velkou silou vrženou proti jedné z městských farem. Výsledek byl takový, že farma byla městskými frakcemi ubráněna, ale útočníkům se podařilo napadat úly. Občané města se pak právem tvářili, jako by jim uletěly včely, protože uletěly.

Další den docházelo k různým incidentům a sporům mezi frakcemi. Jakýsi zombík se dopotácel do města a poničil skleník. Obsadila se další stanoviště. Městským farmářům došlo, že možná nebyl úplně nejlepší nápad spotřebovat všechno obilí, protože teď nemají na farmách co sázet. Ale co už. V průběhu dne se nakonec druidka Nymira probudila a část lidí už rozmotává složité intriky kolem různých zvěstí, že někteří lidé ve městě s hvozdem spolupracují, a to nejen že se domlouvají se satyrem na ústupcích, ale aktivně pro něho městu škodí. Nebo je za tím někdo další? A co Nymira? Byla uvězněna ve smaragdovém snu, nebo tam někoho věznila?

¬¬¬

Sedmý den byl trochu pomalejší a rozvíjely se spíše osobní linky. Nymira totiž po předchozí nepřítomnosti nejprve řešila s určitými lidmi (například druidy a šamany) svůj čas strávený ve smaragdovém snu. Zdá se, že se boj mezi hvozdem a městem zamotává a zatímco přibývá lidí, kteří se o věc zajímají, ubývá jistoty, se kterou lze určit jejich loajalitu. Jsou druidové na straně přeživších, nebo se satyrem vyjednávají? Co věž mágů, nebo dokonce jednotliví mágové? Co alchymista, který se satyrem přišel do blízkého kontaktu a jen tak mimochodem chodí do lesa věštit a provádět rituály? Aby toho nebylo málo, když už se Nymira dostala k tomu, aby začala očarovávat další perly pro městské výpravy, jeden z nočních elfů patřící k obchodní frakci ji v transu podřezal, zakřičel: „Za Třeskoprska!“ a utekl. Našli ho pak v druidím hájku rovněž s podříznutým krkem. Samozřejmě se objevily pochyby, proč by křičel jméno svého šéfa, a že byl pravděpodobně ovládnutý, ale snaha dobrá. Druidku pochopitelně v blízkosti jejího posvátného stromu není tak snadné zabít, takže ji ochránil svými kořeny a pozastavil její agónii, než byla vyléčena. (I když se pak dost divila, proč ze všech možných způsobů léčby zvolili zrovna nápravu tkáně z nečistého směru chaosu.) To vše nadále pozdrželo produkci perel, takže výprav bylo tento den minimum, ale drobný postup byl přece jen zaznamenán a hospodáři a řemeslníci města mohli alespoň zajistit dostatek jídla z už ovládaných území. A taky máme asi ve městě vraha.

Kromě toho odehrála skupinka dobrodruhů vyprávěcí dungeon, který objevili v předchozím dni, a vyřešením záhady sídla Durchenwaldů přispěli ke kontrole dalšího stanoviště.

Přes noc opět útočil hvozd, který smečkou worgenů obsadil ryboloviště blízko u města. Trvalo dost dlouho, než ho vojenská frakce konečně obsadila, čímž dovršila kontrolu první zóny. Vliv hvozdu tak byl potlačen a bezpečné území kolem města rozšířeno. Také se nám vrátil městský kněz, kterého údajně obětovali a nechali sežrat přerostlou želvou. Nebyl v úplně nejlepším stavu. Kromě toho ale pokračovaly další výpravy i do vzdálenějších zón. Vojenská frakce se přestala s příšerami vykecávat a pokračovala v efektivním čištění hvozdu, v čemž jí přispívá poněkud neortodoxní kombinace dvou hlavních úderných skupin, přičemž jedna je skupinka nemrtvých a druhá partička paladinů. Inu, těžké časy si žádají radikální řešení. Co se reputace týče, stále ale výrazně vedla řemeslnická frakce, která kope, těží, seje, sklízí a má prsty tak nějak ve všem, co se ve městě děje.

Po konci osmého dne se věci hýbaly i v noci. Na obloze byla totiž spatřena gyrokoptéra, která se po několika zásazích zřítila kamsi do lesa. Většina postav ve městě se rozdělila do několika menších skupin, které pátraly po jejích troskách a případné kořisti v zaskočeném hvozdu. Shodou náhod našla každá frakce po jednom kusu, ale nedošlo k žádným třenicím. Jediný incident se odehrál před návratem většiny skupin do města, to když kdosi podřízl strážníka před sídlem vojenské frakce a vysadil jim dveře z pantů. Možná víc nestihli, neboť vojenská výprava se vrátila do města… Přelet gyrokoptéry měl také velký vliv na už tak dost šíleného starostu Třeskoprska. Zřejmě se mu vrátily vzpomínky na válku a dočista mu ruplo v bedně, takže ho pár lidí zahlédlo, jak namalovaný rudou barvou, ověšený granáty a s mačetou ve své zdravé ruce vbíhá kamsi do hvozdu a křičí. To bylo naposledy, co Podvěží vidělo svého starostu.

¬¬¬

Devátý den přinesl řadu dalších výprav a nějaké pokroky v boji proti hvozdu. Stejně tak v kopání tunelu. V obou aktivitách už se frakce zajely a našly si svůj systém. Otázka zněla – stačí nastavené tempo, nebo je hvozd příliš hluboký a tunel příliš krátký?

Výrazným úspěchem bylo obsazení bývalé alianční základny Darkshire. Vypadá to, že v jejích útrobách se dá nalézt leccos ze surovin a zásob, ale bude třeba svádět o ně tuhé boje. Nějaké výpravy se už dívají směrem na Stonard, základnu Hordy. Obě základny společně tvoří osu, která dělí mapu zhruba na dvě poloviny, takže obsazení obou by dalo velkou oporu dalším výpravám.

Intriky ve městě také pokračují. Velení obchodní frakce po zmagořeném Třeskoprskovi přebrala překvapivě soudná a normální léčitelka z lazaretu. Proslýchají se zvěsti o chystaných vzpourách v ostatních frakcích, ale kdoví, co je na tom pravdy. Vraždy (převážně strážných) pokračují, ale zatím se neobjevila souvislost nebo příčina. I proto je dost živo kolem alchymistické dílny, kde se mrtvolky zpracovávají na užitečné suroviny (doufejme jen ty alchymistické). Největší ruch je ale kolem mágovské věže, kde se Nymira, Ignác (velitel řemeslníků), mágové, druidové a další důležité postavy města snaží prokázat identitu zrádců a spolupracovníků s Hvozdem. Jenže nikdo moc neví, co přesně se v mágovském sklepení děje, a proč se odtamtud tu a tam ozývají zvuky mučení.

¬¬¬

Přituhuje. Díky externistům byly desátý i jedenáctý den charakterizovány především tím, že hvozd začal do boje vrhat větší a větší počty bestií, stvůr, ovládnutých banditů, větvíků a další havěti. Přes noc přišlo město o důl a kamenolom a tedy hrozila i ztráta kontroly nad čerstvě očištěnou první zónou. O důl blíž k městu byla svedena tak tvrdá a krvavá bitva, že zbytek dne se už nepořádalo mnoho výprav, a sbíraly se síly, aby se podařilo získat zpět i kamenolom. To se přece jen podařilo, ale možná jen proto, že síly hvozdu se přeskupily na druhou stranu města a tam znesvětily káceniště, které ubránily do večera, čímž město přece jen přišlo o kontrolu celé zóny. Ve městě samotném byl vývoj zřejmě pozitivnější. Většinu podezřelých osob drží někdo v zajetí a vyslýchá, ačkoliv zatím bez jasného výsledku. Ignác z řemeslnické frakce zřejmě vyřešil vznikající vzpoury v zárodku, drsně zakročil proti svým vyzyvatelům, ale nakonec přece jen vyslechl jejich validní argumenty a inicioval sblížení s ostatními frakcemi. Obchodní, řemeslnická i vojenská frakce města se i přes své neshody a rozdílné priority dohodly na užší spolupráci a vybudovaly uprostřed města společné velitelství. (Ještě se šušká cosi o tom, že někdy minulé dny byl zabit městský alchymista, podezřelý z obcování se satyrem, a skutečně pak dlouho nebyl spatřen, ale prý není mrtvý, resp. už zase není mrtvý, jenom uvězněný. Očividně má město málo zajatců a vězňů, když si musí magicky křísit i ty už použité.)

Jedenáctý den se, jak už bylo řečeno, nesl v podobném duchu. Káceniště se sice podařilo znovu obsadit, ale pak se museli vojáci opět stáhnout. Hvozd nadále tlačil a držel město v šachu, pár statečných průzkumníků na vlastní pěst objevovalo další lokace a stanoviště, ale až na pár výjimek nikoho nenapadlo vyslat více menších skupin a bestie prostě obejít, takže na sebe velkou část dne skupinky vojáků a bestií pokřikovaly urážky a kletby přes cestu. Až úplně ke konci dne se město zmobilizovalo a v relativně krátkém čase pak získalo káceniště zpět, čímž došlo k opětovnému očištění první zóny. Ve městě mezitím pokračovala spolupráce tří frakcí, kopáči v tunelu (vy)řešili problémy s kapsami plynu, zajatci zůstali zajati. Také se konečně vyřešila otázka, co se třemi kusy gyrokoptéry – byla rozebrána na náhradní díly a suroviny. Toto rozhodnutí je sice poněkud překvapivé, když uvážíme, že spravená gyrokoptéra mohla fungovat jako karavana nebo přepravit zprávu do jiné lokace, ale když se zeptáte gnómího inženýra, jestli má cenu spravovat goblinní vynález, tak vám samozřejmě řekne, že ne, protože když spadla jednou, spadne znovu.

V noci se bojovalo, to když se Hvozd rozhodl otrávit studnu i vodní jeskyni, dva nejspolehlivější zdroje pitné vody. V líté bitvě se podařilo uhájit a před jedem ochránit městskou studnu (která už stejně pomalu vysychá), ale vodní jeskyně byla po bitvě tak toxická, že by mohla hrát Lolko.

¬¬¬

Dvanáctý den přinesl několik dramatických událostí. Hned zrána probudil lidi v hospodě podezřelý hluk ve sklepě. V něm předchozí dny zamkli několik vágusů podezřelých z toho, že snědli worgení maso. (Ono se v hospodě vaří kdeco.) Podezřelý hluk se změnil v podezřelý rachot, jak jeden z proměněných worgenů vylomil zámek na dveřích, dostal se ven a napadal civilisty i hrdiny bez rozdílu. Než stihl kdokoliv zareagovat, odnesl to jeden z paladinů vojenské frakce, který byl na místě roztrhán na kusy. Později byl vzkříšen, což ovšem znamenalo, že na případné další mrtvolky už mnoho kříšící síly nezbylo, což mělo efekt vzápětí. V podstatě souběžně s tím se totiž odehrálo něco ještě mnohem dramatičtějšího a záhadnějšího. V mágovské měži (= věž obrácená dolů, tedy vícepatrové sklepení), ve které se tu dobu z ne veřejně známých důvodů nacházela většina mágů, druidka Nymira i Ignác (velitel řemeslníků), došlo k jistému incidentu, který doslova v okamžiku změnil celou budovu v sutiny, pod kterými bylo uvězněno mnoho umírajících. Horníci z města začali okamžitě kopat a v závodu o čas se jim podařilo vyhrabat a zachránit Ignáce a část mágů. Arcimága a mága země bohužel vyhrabali pozdě. A co je nejzvláštnější, druidku Nymiru a mága Wildara nenašli vůbec – ani kousíček. Drby ve městě pak zmiňovaly různé divoké teorie, od nepodařeného rituálu přes popravu démona po zajímavý nápad, že Nymira už není Nymira, ale temná sukuba, takže je to celé její vina.

Nic z toho ale neznamenalo, že hvozd si dal pohov, právě naopak, jeho síly se stále vyrovnaně přetahovaly s výpravami z Podvěží. V předvčerejší bitvě otrávená vodní jeskyně se ukázala být velkou přítěží, obzvlášť protože po několika dnech přestalo (herně) pršet a přišlo sucho, takže lapače vody nepokryly spotřebu obyvatel. Výpravy musely nejprve zabrat jedno z kácenišť, která přes noc obsadili medvědi, pak se podařilo přece jen postoupit, když se soustředěnou a systematickou snahou dařilo obsazovat dalších pár stanovišť ve druhé zóně.

V třináctém dni drama pokračovalo. Co se stalo s Nymirou a Wildarem, nikdo netušil, drbů jen přibývalo. Dost razantně se ale změnil pohled na satyra a jeho přítomnost. Část města navzdory varováním začala věřit teoriím, že satyr je ve skutečnosti prokletý, protože se vzbouřil svým pánům, a je na straně přeživších, neboť je přímo nenapadá a občas jim i pomůže. Přesto je stále nezákonné s ním hovořit o samotě kvůli obavám z jeho schopnosti se vtělovat a ovládat lidi. Atmosféra houstne, pokračují výslechy a věznění. Gnómí inženýři se zabarikádovali v sídle řemeslníků a odmítají spolupracovat s vedením své frakce. Spojení frakcí samotné je velmi křehké a vzájemná nedůvěra také roste. Ukázalo se, že zatímco před spojením frakcí si každá už celkem efektivně řešila své záležitosti, teď po spojení každý spoléhal, že všechno vyřeší někdo jiný, takže se vyčerpaly zásoby jídla (o vodě ani nemluvě) a všechny trápil hlad a žízeň. Co se týče reputace jednotlivých frakcí, situace se zcela otočila, řemeslnická frakce klesla (nad vodou ji drží jen postup v kopání tunelu) a vojenská frakce se dostala do vedení, protože alespoň mimo město se jí celkem daří postupovat. A pak se občas stane i takový drobný hupsík, jako když vojenská frakce odtáhne zbrusu novou balistu na farmy, ale zapomene tam nechat strážné nebo obsluhu, takže bestie z hvozdu si balistu prostě vezmou. Nejvážnější otázkou zůstávalo, jak dlouho bude ještě fungovat ochrana, kterou nad městem držela Nymira, když je teď pryč. Možná s tím pomohou zbytky výpravy ze Stormwindu, která vyrazila vyšetřit záhadu zdejšího hvozdu? Ta ovšem ve spárech hvozdu ztratila drtivou většinu svých mužů a do města dorazili jen tři druidové, kteří díky svým ochranám dokázali efektům hvozdu odolávat dost dlouho na to, aby se dostali do bezpečí, nebo to alespoň tvrdili.

¬¬¬

Skupina asi třinácti dobrodruhů vyrazila v noci znovu obsadit a prozkoumat alianční základnu Darkshire. Na noční výpravě lesem odráželi hrdinové útoky vlků a v samotném městě museli rozluštit několik záhad a porazit nebo obejít nespočet zajímavých bytostí – nemrtvých, zakletých, golemovitých i křovinatých. Krom toho se potýkali i se záškodníky ve vlastních řadách. Odměnou jim krom zážitku a kopy stresových bodů byly nalezené artefakty a zkušenosti.

Jelikož další den pršelo (na to se hází kostkami), podařilo se po dvou dnech žízně vyřešit nedostatek pitné vody. Na herní mapě se odvážné výpravy (převážně vojenské frakce) navzdory (hernímu i nehernímu) počasí i nepřátelům vydávaly dál a dál od města a systematicky očišťovaly druhou zónu. Nepodařilo se najít a obsadit jen jediné stanoviště. Zatímco venku vše fungovalo, ve městě to bylo trochu jinak. Pořád se nevědělo, co se stalo s Nymirou, ani jak dlouho vydrží ochrana stromu, o který se nikdo nestará. Co hůř, kooperace mezi frakcemi pravděpodobně fungovala jen na oko, na vyšších úrovních probíhaly velmi ostré spory a intriky. Zřejmě se zničehonic vrátil mág Wildar, který zmizel spolu s Nymirou. Ke konci dne se odehrála tak komplikovaná situace v kasárnách vojenské frakce (mnoho a mnoho krve a kouzel), že se kvůli ní dělala extra porada a resetoval čas.

¬¬¬

Další den dohrávaná situace v kasárnách pravděpodobně deeskalovala, protože nakonec nikdo definitivně nezemřel a velitel vojenské frakce běhal po městě dál jen s lehkými popáleninami. Na veřejnost prosakovaly kusé informace, že snad něco v budově vybuchlo, ale kdoví. Co se určitě potvrdilo, je návrat mága (?) Wildara, který nedokázal vysvětlit, proč a jak se vrátil, ale celý den pak meditoval u Nymiřina stromu. Co přesně dělal, nikdo nepotvrdil, ale ochrana města nadále fungovala a hvozd kolem byl čistý (i když se čekalo, že ochrany budou selhávat), takže snad nic špatného. Mimo město tak pokračovaly výpravy, převážně průzkumné a obranné. Hvozd vyslal jednoho ze svých posluhovačů, nekromanta a jeho skupinu nemrtvých, oblehnout arénu nad městem, ale narychlo organizovaná výprava převážně vojenské frakce ho dokázala odrazit. Stav zásob vody a jídla se podařilo stabilizovat, farmy a zásobiště fungovaly. Co začínalo docházet, byly peníze na výplatu vojáků, kteří je pravděpodobně někde syslili.

V noci napadaly obyvatele města zlé sny. Všichni si tak prožili kolektivní noční můru, ve které ve skupinách procházeli hnijícím a rozpadajícím se Podvěžím, obklopeni našeptávajícími stíny. Byli nuceni plnit náročné úkoly a viděli všemožné vize o Nymiře, Wildarovi, perlách a stromu. Viděli ale všichni ty stejné vize? A které z nich jsou pravdivé?

¬¬¬

Šestnácté ráno se nejprve řešily následky noční můry, která se zdála všem obyvatelům města. Přibylo divokých teorií, ale že by se něco vysvětlilo, to se úplně říct nedá. Dále kulminovalo řešení série vražd. Po vyšetřování v domě další trpasličí oběti, který během šetření vybuchl, byl nakonec obviněn velitel řemeslníků Ignác (a to víceméně svými lidmi). Obvinění se chytla skoro celá vojenská frakce, která pak na Ignáce nastoupila s celým loktarkomandem. V momentě, který měl být triumfem špionmága Zeda, přiložil tento vyšetřovatel kus rudé látky k šátku velitele Ignáce… aby zjistil, že to je jiná látka a vrah stále nebyl dopaden. Něco poté kněží a kněžky z kaple společným obřadem vytvořili mocné kouzlo, ve kterém se spojila koncetrovaná síla světla stlačená magií stínu. Kouzlem ohně pak dodali této fantastické diskokouli potřebnou jiskru a odpálili tento kněžský ohňostroj nad městem. Všem obyvatelům města poskytla síla světla úlevu od nočních můr, současně ale zranila a oslepila všechny nemrtvé a nečisté bytosti ve městě, bohužel včetně forsakenů, kteří pomáhají vojenské frakci. Během dne také zmizeli dva ze tří přeživších výpravy ze Stormwindu, krátce poté, co po svém příchodu do města brojili proti satyrovi. A strom? Inu, o strom se stále staral Wildar a udržoval ochranu nad městem. Bohužel však na rozdíl od Nymiry netvoří další očarované perly a ty tak akutně dochází. Výpravy mimo město proto již nejsou tak časté a omezují se na pár vybraných stanovišť.

Další den se toho událo ještě mnohem víc. Nejpodstatnější asi byla dohoda mezi veliteli dvou větších frakcí, řemeslnické a vojenské. Ti si řekli, že obchodní frakce už nemá význam, a bude tedy rozdělena mezi ně (podobnost s rozdělením Polska mezi fašisty a komunisty čistě náhodná). Krom toho se prý objevila informace, že za vraždy snad mohou lidé z hospody, takže tu vzali útokem. Část lidí z obchodní frakce v chaosu utekla z města s úmyslem schovat se v lese, papíroví strážní a horníci a majetek frakce patří dvěma zbývajícím frakcím. Frustrace určité části obou těchto frakcí z toho, jakým způsobem oba velitelé vedou své frakce, hrozí další velkou vzpourou a odtržením se od města. Bohužel jim do karet vůbec nehraje situace – vojenská výhra nad hvozdem se jeví čím dál méně pravděpodobná, není dostatek perel a tunel tak zůstává zřejmě poslední nadějí, ať už si o velení města myslí kdo chce co chce. Mezitím druidové a šamani pokraovalií ve svých metodách šetření situace, věštili a mluvili s duchy a zkoumali zkažený druidí háj, bohužel zatím nenachází jasnou odpověď.

¬¬¬

Osmnáctého dne se hráči vyrovnávali s rozpuštěním obchodní frakce a drastickým vedením města. Vzniklo cosi jako narychlo organizovaný odboj lomeno odklon. Zatímco ve městě se lidé navzájem vraždili (z různě validních důvodů), v této skupině vznikaly plány na útěk ze hvozdu, na sesazení a převrat, případně na poslední hurá akci s cílem získat od satyra kosu. Většina města stále loajální řemeslnické a vojenské frakci se nadále věnovala věčnému sporu. Wildar, který se dozvěděl, že ho chtějí zabít nebo alespoň odstranit od stromu a do zásuvky píchnout jiného druida, se rozhodl varovat všechny, co se stane, a na chvilku nechal spadnout ochranu města, takže se všichni začali dusit stejně, jako když se pohybují po hvozdu. Wildar se pak ke stromu vrátil. Alespoň se konečně podařilo vyřešit sériové vraždy a definitivně tuto linku odloučit od té hlavní – ukázalo se, že vrahem není nikdo z hráčů, ale papírová strážná Juliette, která se všem skoro celý tábor smála do obličeje ze svého místečka na stromu. Jelikož důkazy k jejímu dopadení nevedly, musela být zahrána naživo, pokusila se podříznout další oběť, načež byla konečně dopadena. Mimo město byla hlavní událostí aktivace teleportačního kruhu, který se pro zbytek příběhu stal cílem různých plánů. Smůla, že po jeho prvním použití tam dobrodruzi zanechali aktivační krystal, takže si ho bestiář mohl vzít a zbytek hry s ním běhat po mapě. (Gde balista? Gde krystal?)

Devatenáctého dne se horníci konečně blížili konci tunelu a zdím Karazhanu. Atmosféra houstla. Elfí mágyně v těle gnómí kněžky (neptejte se) Melian strávila většinu hry výrobou teleportačních svitků, aby zachránila co nejvíc lidí skrze kruh. Ti, kteří se rozhodli zůstat, a nebyli na straně Ignáce, se snažili na poslední chvíli najít satyra a získat kosu, aby se situace dala ještě vyřešit bez vstupu do neznámých kobek. Ukázalo se ale, že Ignác má se satyrem jiné plány, protože mu věří, že se vzbouřil svým démonickým pánům, a může jim tedy pomoci proti větším hrozbám (Nymira? Wildar? někdo jiný?). Do toho všeho Hvozd útočil vším, co měl. Když se Hans, jeden z prominentních řemeslníků, rozhodl velký strom chránící město pokácet, ochrana opět na chvilku padla, a bestie se začaly dostávat až do města. S tím se ještě Wildar vypořádal. V momentě, kdy byl tunel hotov, ale bez váhání a jako první zmizel v útrobách Karazhanu. Ochrany města padly definitivně. Ve zbytku času už to bylo jen kdo s koho, přičemž výpravu do tunelu vedl nakonec Ignác. Kněží, kteří chtěli vstup do tunelu vysvětit, aby nemohl projít žádný démon (a primárně satyr), bohužel kvůli padlé ochraně stromu nestihli rituál dokončit. Na poslední chvíli vběhla do tunelu ještě draenei šamanka s informací, že Ignác je posednutý satyrem. Odpovědí jí bylo jen suché: „My víme.“ Pak byl tunel na Ignácův rozkaz zavalen a zbytek města zůstal uvězněn v tunelu, posledním místě na mapě, kam účinky hvozdu zatím nedosahovaly. Okamžitě začali kopat, ale už neměli šanci zasáhnout do toho, co se mělo odehrát.

¬¬¬

Výpravu, jak už jsme psali, složil a vedl velitel řemeslníků Ignác. Chaos ve městě ale dost zamíchal s jejím složením. V Ignácovi vtělený vešel do Karazhanu i satyr s kosou. Mezi další Ignácovy společníky patřili jeho pravá ruka Zachary, alchymista Jean-Paul a druidka Krá. Trochu náhodou a ne úplně dobrovolně se k nim přidali dva horníci lomeno černokněžníci, kteří většinu příběhu strávili kopáním tunelu (a pravděpodobně byli u toho, když se prokopli do Karazhanu), a jen ve volném čase se věnovali studiu temných umění. Navrch se k nim přimotala ještě gnómí inženýrka Bixi, mágyně Norafel (jedna z posledních přeživších mágů) a úplně na závěr i šamanka Aga, která chtěla satyra zastavit. Nakonec se všichni nějak dohodli, že pokud je Wildar opravdu vážnější hrozbou než satyr, jak tvrdí satyr (oh wait…), je potřeba projít Karazhanem společně a holt se na konci uvidí…

Dungeon pod Karazhanem fungoval tak trochu jinak, než jsme zvyklí, protože všudypřítomná magie pokrucovala čas i prostor. Pokud chtěl tedy kdokoliv dosáhnout kořenů Vordrassilu, velkého stromu, musel úspěšně projít deset různých místností. Jakmile někdo nestíhal nebo neuspěl, byl vržen zpět na nekonečné točité schodiště, odkud vcházel do jiné náhodné místnosti. Wildar, který vběhl do tunelu jako první, měl náskok, a začínal hned na schodišti. Výprava vedená Ignácem se musela nejprve probojovat přes skupinky murloků, než započal závod o osud stromu i Podvěží. V Karazhanu čekaly různé nástrahy, někdy nepřátelé, někdy hádanky, někdy obojí zaráz. Jedna místnost byla zaplavena manou v tekuté podobě, v další chodbě se východ vzdaloval a utíkal, když k němu postavy vyrazily. V jedné z místností byl nalezen mocný teleportační kruh, který by pro přeživší z Podvěží představoval vysvobození, jenže chyběly aktivační krystaly…

Wildar nejprve trochu ztrácel čas (a ztopil u toho dva zmíněné krystaly), protože se snažil řešit věci po dobrém a ze všeho se vykecat, tak jako ve městě. Nakonec ale ztratil trpělivost a v místnosti s duchy, kteří hráli divadlo, se částečně proměnil do své pravé podoby – podoby zkaženého zeleného draka. Úplně ve stejný moment přišla do totožné místnosti Ignácova výprava. Došlo jen ke zběžné výměně názorů a výhružek, Wildarovo mocné Zastavení času satyr obrátil i proti němu, takže se vlastně nestalo nic… Pak Wildarovi v místnosti došel čas a byl vržen zpět na schodiště. Karty byly nicméně odkryty a Ignácova výprava pokračovala s o to větší nasazením. S Wildarem v jeho dračí podobě se setkali ještě několikrát, vždy ale jen na chvilku. Nakonec Wildar vyřešil i Khadgarovu projekci a započal své dílo. Ignácovci museli ještě vyřešit divadelní scénu s duchy, proto dorazili do místnosti s kořeny Velkého stromu jen chviličku poté, co se Wildarovi podařilo otevřít portál do Smaragdového snu a vpustit do Šerolesa hnilobu Noční můry. Tím bohužel splnil svůj hlavní cíl, ale ještě nebylo rozhodnuto o všem.

Výprava i za pomoci satyra nakonec zraněného a unaveného draka, který musel sám procházet kobky pod Karazhanem a bojovat s jeho příšerami a hádankami, udolala. Jeho fyzické tělo bylo zničeno a jeho duše vržena do Smaragdového snu. Podařilo se tak zamezit tomu, aby Noční můrou zamořil mnohem větší oblast. I tento částečný triumf byl ale jen dočasný… Satyr, který celou dobu město manipuloval a rozhodně nebyl žádný dobrák ani lesní duch, se spolu se svými spojenci (alchymista Jean-Paul, který s ním uzavřel dohodu, a zkažená druidka Nelarii Krauklis známá jako Krá, která slouží satyrovi už od loňského ročníku, kdy mu donesla kosu Elune) chopil příležitosti. Do kořene zarazil kosu Elune, čímž ze stromu načerpal další energii, mimoděk zhoršil Wildarem způsobenou nákazu, ale především pak pozabíjeli všechny ostatní členy výpravy kromě mágyně Norafel, která stihla utéct. Umírajícím členům výpravy i stávajícím spojencům pak předal svůj dar – pomocí kosy je přeměnil na nové satyry, čímž zvýšil jejich výskyt v lokaci čtyřnásobně. Tomuto osudu se vyhnula jen Aga, které duchové Karazhanu pomohli a umožnili jí využít své šamanské reinkarnace. Aga a Norafel společně využily Khadgarovy projekce, aby ho kontaktovaly. To dává ostatním přeživším z města, kteří se mezitím prokopávají do Karazhanu, naději na přežití. Nezabránily nejhoršímu, ale přesto se staly smutnými hrdinkami. Díky nim není souboj se zlem dočista ztracen.

Tato kronika je stále v procesu…

Tato kronika je stále v procesu…

Napsal Janek Jantar Uhlář, doplnili Nathaka a Minreth.

Od doby, co se obyvatelé Hillsbradu přestali probouzet s výkřiky, a už je nesužovaly děsivé sny, uběhlo jen čtrnáct dní. Do vévodství mezitím přicházeli nejrůznější noví, často zvláštními motivacemi hnaní osadníci. Prvními z nich byla trojice goblinů, která se nelegálně usadila v ruinách Southshore a trefně ho přejmenovala na Goblingrad. Dalšími byli Opuštění, tj. nemrtví, které lady Sylvanas vyslala z Undercity znovuosídlit ruiny Tarren Millu, kdysi poškozeného šamanovým zemětřesením. Vedl je lehce šílený, ale smrtelně nebezpečný a pro přízeň své lady všehoschopný královský apotekrat.

Do Hillsbradu spolu s novým starostou Quimbym přišla spousta nových občanů, čímž město alespoň trochu ožilo. Jak se brzy rozkřiklo, Quimby zde nebyl zcela dobrovolně; vyslal ho sem regent lordaeronského trůnu snad v odplatě za to, že se spustil s jeho dcerou. Ani za příliv nových obyvatel nemohl úplně Quimby, ale spíše opětovný příjezd Obchodního cechu ze své dobrodružné výpravy na moře. Bohužel pro město cech nedovezl slíbené bohatství. Ne že by ho nezískal; problém byl v tom, že zůstal na lodi, která najela na skálu a kterou obsadili murloci.

Bystrému oku by neušli ani noví obyvatelé ve zbytku vévodství. Druidský hájek získal nového, notně zdřevěnělého mistra druidů (byl to stromovec). Mezi nejzajímavější nové obyvatele Wor‘golu, přístavu Hordy, se jistě řadila dvojice trollů lovec Jožin a jeho sestra šamanka Bažin, doplněná skupinou mladých orků, trollů a taurenů.

I mágové Kirin Tor, vracející se ze studijního pobytu v Dalaranu do zbrusu nově přestavěné věže, s sebou přivedli posily. Fakultu alternativních studií, kde se dosud učila hlavně černá magie a alchymie, nyní obohatil mistr lamač kouzel, a Fakultu klasických studií doplnili lektoři magie ohně a vody. Většinu svého času mágové využili na plánování, jak uchránit jimi střeženou pečeť nacházející se v podzemním chrámu, a zda a případně jak zabránit zničení čtvrté pečeti. Ta byla totiž prorostlá kořeny bláznivého gobliního alchymisty, nyní již zmutované kytky Kytíka, a dosud se ji nepodařilo zachránit.

Byla tedy svolána rada, které se zúčastnili všichni kromě nemrtvých. Kytíkova pečeť byla problémem všech frakcí, které proti Starým bohům bojovaly. Bylo domluveno, že se Kytíka všichni zbaví pokročilým pesticidem. Hned dalšího rána se začala scházet skupina dobrodruhů, nadmíru dobře vybavená alchymistickými přípravky pro hubení přerostlých květin, a která měla za úkol dostat se přes listnatý obal a Kytíka zničit.

Boj s tím, co Kytík vytvořil, byl nekonečný. Občas se hrdinové dostali až ke Kytíkovi a mohli použít část pesticidu. Jindy byli vytlačeni zcela pryč z Kytíkem prorostlého podzemí pod pevností Durnholde. Po pár hodinách ukrutného boje byl Kytík již natolik oslaben, že nezvládl vytvářet další bojeschopné výhonky. Čtvrtá pečeť byla zachráněna. Mezitím, co Kytík umíral, se podařilo druidům a mágům vytvořit žíravinu, pomocí které se dostali do Kytíkovy bývalé alchymistické laboratoře. Laboratoř byla vrchovatě naplněna cennými surovinami, které byly po boji rozděleny.

Nemrtví lady Sylvanas se mezitím činili. Z jejich tábora vyšlo mnoho poslů, kteří mířili všemi směry s jediným diplomatickým posláním. Nemrtví nechtěli protentokrát prý jen ničit a plenit, chtěli místo toho kus země k žití a rozumné vztahy se sousedy. Poslům se podařilo přesvědčit Hordu a Strážce lesa k uzavření paktu o neútočení. Ostřejší to bylo u Aliance, kde si místní paladinové spletli mírotvorce s obyčejnou mrtvolou a nachystali mu ohnivé přivítání. Ale vše dobře dopadlo a nemrtvý z toho i přes skřípání zubů některých paladinů vyšel jen trochu ohořelý.

Zatímco jiní řešili pečeti z dávných časů, Obchodnímu cechu stále ležela v žaludku poničená a murloky obsazená loď na pobřeží. Cech se proto rozhodl sebrat všechny své síly a připravit výpravu, která měla dalšího dne získat loď a bohatství na ní zpět. V tuto dobu začalo být prostému lidu jasné, že cech de facto úplně nespadá pod město. Starosta měl totiž připomínky ohledně zapůjčení vojska cechu, ale přes všechnu jeho snahu odešla armáda s cechem následujícího dne dobýt loď.

Výprava se však nejprve musela k lodi dostat a překonat v plné polní zákeřné útesy. Bohužel, než přišli dobrodruhové na to, že mohou z částí lodi postavit žebřík, který jim pomůže, skoro polovina jich popadala do moře. Zbytek skupiny se pak s murloky střetl, ale výprava jen tak tak vyvázla, svůj náklad a poklady nezískala a v následné bouři pak přišla i o většinu lodi. Štěstí v neštěstí je alespoň to, že všichni přežili víceméně ve zdraví, byť jejich psychika utrpěla.

Horda mezitím zažívala těžké časy. Posvátné místo ohně stále nebylo k nalezení. Šamani ve svém rituálu přivolali a kontaktovali duchy živlů a snažili se zjistit, jak situaci napravit, ale protože část z nich se některých duchů minulý rok zřekla, nebyli jim úplně nakloněni, a tak se tento problém prozatím vyřešit nepodařilo. Horda byla navíc obviněna Aliancí ze zavraždění posvátného gryfa. A aby toho nebylo málo, na výpravě za Kytíkem zemřel i Grok, v podstatě živoucí legenda hillsbradské Hordy a její bývalý náčelník. Možná i kvůli tomuhle zmatku začaly kolovat fámy, že se ve Wor‘golu ztrácí poslové vyslaní Aliancí (až o mnoho dní později bylo zjištěno, že za tím stály intriky starosty Quimbyho). I když šlo o závažnou záležitost, tak se v celém městě Hillsbradu nenašel nikdo, kdo by to měl čas řešit. Starosta měl v té době moc práce s vyšetřováním údajného únosu farmářky nemrtvými. Stálo za to vidět Quimbyho výraz, když se dozvěděl, že farmářka přešla k Opuštěným dobrovolně, protože jí nabídli lepší podmínky, než jaké panovaly na hillsbradských „plantážích“.

Jak už to většinou bývá, zatímco to všude jinde vře, tak si Strážci lesa řeší svoje záležitosti a o vnější svět se moc nezajímají. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Druidové potom, co zjistili přítomnost magie Starých bohů ve Smaragdovém snu, okamžitě kontaktovali mágy. Mágové se se Strážci lesa dohodli na spojenectví, které mělo za úkol držet Hordu, Alianci a Opuštěné na uzdě a hlavně chránit naši realitu před případnými služebníky Starých bohů. Dále sestavili skupinu dobrodruhů, tvořenou převážně ze Strážců lesa, která se měla co nejrychleji fyzicky dostat do Smaragdového snu a vše prozkoumat. Zážitek to byl opravdu děsivý – draci, magie, temné bytosti. Mečení satyrů některé straší dodnes. Když si tímhle vším naši hrdinové prošli, potkali před pár týdny zabitého arcidruida, který dříve Strážce vedl a kterého zabil jeho přítel murločí šaman Murky. Pro všechny, co arcidruida znali, to byl strašlivý zážitek. Ale nebylo to nic proti tomu, co prožíval jeho starý přítel, hraničář Silean Moonleaf. Zmučený arcidruid na strážce poslal svá monstra a ti raději ustoupili. Sileanovi došla trpělivost, vzal s sebou dva nejlepší hraničáře, pozabíjel monstra a svého dřívějšího přítele vlastnoručně uškrtil. Bývalý druid se rozplynul v prach a zbylo po něm jenom to, co do poslední chvíle svíral v ruce. Klíč.

Kvůli spoustě nedorozumění se vztahy mezi Aliancí a Hordou zhoršily natolik, že Hillsbrad zmobilizoval vojsko a vytáhl na Wor‘gol. Mělo se jednat o rychlou akci čistě mezi Aliancí a Hordou. Ostatním frakcím však toto dění neuniklo. Mágové z Kirin Tor přerušili rychle schůzku s druidy ohledně té noci získaného klíče ze Smaragdového snu (tedy, spíše se jednalo terapii ztrápených Strážců) a vydali se rychle na bojiště. Jen co Aliance s Obchodním cechem došla k Wor‘golu, čekaly je zde nastoupené síly Hordy. V závěsu za Aliancí došli Strážci spolu s Kirin Tor a ihned začali budovat polní nemocnici chráněnou magickým štítem. Pro překvapení všech, tedy s výjimkou Hordy, se na místě objevili i Opuštění. Aliance tak rázem zjistila, že smlouva, co spolu mezi sebou Horda a Opuštění uzavřeli, nebyla jen dohodou o neútočení, ale i vojenským spojenectvím. Nastala rozhodující hodinka plná vyjednávání a řvaní. Občas to vypadalo, že válka vypukne, občas naopak, že se všichni přítomní v klidu a míru rozejdou. Nejkrušnější chvíle nastala, když se starosta rozhodl, že vypálí dva náboje veliteli nemrtvých do zad. Výstřel zaznamenali i přítomní goblini, kteří si chtěli odškrtnout další válku, na jejímž vzniku by se podíleli. Jeden z goblinů si snad myslel, že jde o výstřel značící začátek bitvy a hodil zúčastněným pod nohy granát. Všichni byli naprosto šokováni tím, že se i přesto všichni dokázali dohodnout a vydat se zpět do svých domovů.

Horda tak překvapeně zjistila, že jsou to nakonec nemrtví, s kým má nejvřelejší vztahy. Části Hordy se spolupráce s nemrtvými pro jejich provozování temné magie nezamlouvala, našlo se ale hodně takových, co se radovali, že mají konečně navrch nad Aliancí. Během jednání se i ukázalo, že značný vliv v Hordě kromě náčelníka Zel‘Tana má čarodějka Kier, krvavá elfka a učednice Kirin Tor. Ta totiž během prudkého vyjednávání s Aliancí několikrát okřikla i samotného náčelníka.

Šamani se mezitím téměř nezastavili a usilovně pracovali na vyřešení problému s chybějícím posvátným místem ohně. Povedlo se jim vyvolat i ducha tohoto elementu, se kterým se snažili už delší dobu usmířit, neboť část z nich v předchozích bojích některé ze svých elementů obětovala. Bohužel duch byl neoblomný, a svojí přízní nikoho neobdaroval. Neobměkčil ho ani orkský šaman, který se v zápalu rituálu vrhl přímo do plamenů velkého ohně, potřebného ke komunikaci s duchem a který nepřekvapivě uhořel. Přes všechnu snahu šamanů se rituál nepovedl a posvátné místo ohně zůstalo nadále skryto.

Mezitím, co byla celá Aliance u Wor’golu, se někomu povedlo zničit pole u Hillsbradu. Ze sabotáže byli obviněni nemrtví lady Sylvanas, a to i přesto, že se na místě činu našla vlajka Pohromy. Jeden trollí kněz totiž prý spatřil jednoho z Opuštěných, jak od místa činu utíká, a dokonce se mu k činu i doznal. O to divnější bylo, když to ráno po vypálení přišli nemrtví před bránu Hillsbradu a s kupní listinou v ruce se dožadovali svého pivovaru. Vyčerpaný Quimby poslal dopis do Lordaeronu a dostalo se mu překvapivé odpovědi, že nemrtví jsou taky lidi a mohou vlastnit půdu. Quimby tak požadavkům nemrtvých ustoupil a rovnou stihl podepsat povolení na zapůjčení pracovní síly z místních farem.

Stranou zájmu velkých frakcí pokračovaly schůzky Kirin Tor a Strážců lesa. Mágové klíč zkoumali a došli k závěru, že je nejspíš titánského původu a má nějaké souvislosti s kultisty a stráženými pečetěmi. Nic podrobnějšího však prozatím nezjistili, a tak se pod vedením arcimágů Sethara Raenuse a Tariana Silverdawna vrhli na obhajoby svých diplomových prací a uspořádali několik přednášek.

Netrvalo dlouho a došlo na další alianční tažení, tentokrát proti nemrtvým. Bylo vyprovokováno zabitím všemi milovaného gnóma, jehož hlava byla viděna pod mrakem z temné magie, který se vzdaloval směrem k Tarren Millu. Vedení Hillsbradu si dalo dvě a dvě dohromady a vyrazilo k táboru Opuštěných. Nemrtví byli již delší dobu připraveni na případný útok. Obsadili nachystané palisády a dokázali zdržovat paladiny s armádou tak dlouho, až na místo dorazila Horda. Ukázali se i mágové a Strážci, kteří se opět stali jen neutrálními pozorovateli. Mágové postavili magický štít a druidi pod ním opětovně zbudovali polní nemocnici. Horda v čele se Zel‘Tanem a Kier mezitím vysvětlovala Alianci, že jejich útok na Tarren Mill by znamenal úplné vymizení lidí z Hillsbradu, protože by Horda pomohla nemrtvým. Quimby, jehož vojsko bylo přečísleno, se nakonec rozhodl stáhnout.

V Hordě to vřelo. Hádky ohledně spojenectví s nemrtvými byly čím dál ostřejší. Největším oponentem náčelníka Zel‘tana byl Tal‘jin, mocný šaman. Nebál se postavit ani Kier.

Paralelně s tím začal souboj i na jiné rovině – s Goblingradem o bylinky. Začaly kolovat zvěsti o jakési bájné květině, která snad způsobovala smrt i na pohled. Goblini se mezitím zařadili mezi hillsbradské frakce. Když kdokoli potřeboval něco sehnat, goblini rádi za peníze pomohli. I přes to, že nerespektovali své okolí a pojmy jako „soukromé vlastnictví“ u jiných bytostí považovali za přežitek, měli se všemi krásné vztahy. Tedy, se všemi kromě Strážců lesa. Goblini jsou blázniví vynálezci, to ví každý. Co už každý neví, je, kolik materiálu spotřebují. Goblini se zrovna snažili vylepšit svoji vzducholoď, a na to potřebovali nesmírnou spoustu dřeva, které začali těžit. Takové jednání s přírodou se druidům přímo příčilo. Zprvu se snažili s gobliny vyjít po dobrém, ale goblini samozřejmě neposlouchali. Strážci si tedy s gobliny poradili po svém: Nasázeli těsně kolem stěn Goblingradu stromy s plánem tím nově opravené město zničit. Goblini v Southshore poté sice zůstali, ale hillsbradské lesy nechali od té chvíle už na pokoji.

Ještě té noci, kdy před Tarren Millem proběhla další slovní bitva, dostal královský apotekrat dopis od lady Sylvanas s rozkazem, aby sebral své muže, pronikl hluboko na území Pohromy nemrtvých a v Hearthglenu něco získal. Nemrtví rychle vyrazili. Aby se mohli dostat k předmětu, museli nejdřív projít mezi hlídkami, vniknout do podzemí a zabít veteránům z tohoto města dobře známého liche Dietera Ledového a rytíře smrti. Po cestě potkali zajatého paladina Stříbrné ruky, kterého osvobodili. Paladin však nerozeznával různé typy nemrtvých, a tak se obrátil proti svým osvoboditelům. Opuštěné to oslabilo před závěrečným bojem, který nakonec drtivě prohráli. Nechybělo mnoho a skončili by všichni zničení na prach, avšak přítomný lich byl svolný k dohodě. Opuštění se nakonec zavázali pomoci Pohromě v jejím boji proti Alianci.

Chvíli to vypadalo, že se situace konečně začne uklidňovat. Našel se prostor i pro oslavu 111. narozenin jednoho elfího mládence, na kterou byly pozvány osoby snad ze všech frakcí a která se konala před věží mágů z Kirin Tor. Mágové si dokonce mysleli, že může dojít k boji, proto zbudovali kolem věže, kde se oslava pořádala, magickou bariéru. Když ale oslavenec Inetalor začal se svým proslovem, všem začalo být jasné, že slavnost je pořádána čistě za účelem zábavy a příjemného odpočinku. Elf chtěl dokonce zamezit řešení politiky na místech oslavy, ale to se mu těžce nepovedlo. Po pár okamžicích předstírání debat o úrovni podávaného vína se ze slavnosti stala další politická schůze. A tak se porůznu v rozhovorech mezi zúčastněnými šířily nejrůznější fámy. Tak například že Aliance skupuje ve velkém výbušniny od goblinů, nebo že na čarodějku Kier měl být najat zabiják.

Zatímco všichni v podhradí slavili, v kanceláři lorda Quimbyho stoupalo napětí jako pod pokličkou. Díky rozvědce se následující noci dozvěděl, že jestli chce někdy navždy skoncovat s Opuštěnými v Hillsbradu, tak je to dalšího dne zrána. Doneslo se mu totiž, že jsou nemrtví momentálně na výpravě a jejich tábor je mrtvější než kdy předtím. Hned po rozbřesku vyslal všechny paladiny, co byli k dispozici, na Tarren Mill. Když paladinové s úsměvem a lehkým srdcem naklusali před vstup do Tarren Millu, stalo se však něco jiného – kostlivý černokněžník vystoupil ze své stínové formy, spustil kolem sebe déšť ohně a odpálil tím zakopané miny (očividně to nebyla Aliance, kdo je kupoval). Toto šílené inferno paladiny zaskočilo, spálilo, zranilo a utrhalo jim nohy, než stihli jakkoliv reagovat. Hned nato se kolem vyrojila celá síla Opuštěných, na paladiny letěla jedna kletba za druhou a navzdory narychlo posvěcené půdě nakonec bezmocné a obklíčené paladiny zničili. Past sklapla.

Bohužel, paladinové tvořili hlavní ozbrojenou složku Hillsbradu. Proto nemohl nikdo zabránit příchodu nemrtvých, kteří přitáhli se svou armádou zeptat se, co to bylo. Nemrtví s sebou vzali rovněž dva démony obrovských rozměrů, což vzbudilo ve Wor‘golu velký poprask. Většina Hordy se vyrazila přesvědčit k Hillsbradu na vlastní oči, zda je to pravda. Mnoho členů Hordy sice se spoluprací s nemrtvými nesouhlasilo, ale byli dosud ochotní mlčet a toto oboustranně výhodné spojenectví tolerovat. Ale to, že nemrtví vyvolali démony, brali mnozí členové Hordy jako znesvěcení starých zvyků a urážku. Až později vyšlo najevo, že nemrtví démony nevyvolali, ale že se jednalo jen o dva metamorfované černokněžníky.

Pokusy nemrtvých o zisk odškodnění nikam nevedl. Starosta Quimby je rychle odbyl, že peníze nemají a klíč, který získala Aliance při výpravě do dalekých Čepelových hor a kvůli kterému musela porazit i draka, nedají. Starosta tehdy nevěděl, že přeživší mistr paladin Stradivarius mu poté, co jeho muže poslal na smrt, už nevěřil, a klíč předal čarodějům z Kirin Tor. Nicméně, po pár dlouhých chvílích vyjednávání začala docházet trpělivost členům Hordy. Došlo to tak daleko, že někteří z nich napadli přeměněné černokněžníky. Ti se pod vlnou ran a nadávek začali stahovat zpátky k Tarren Millu. Jediný z nemrtvých, který se nezúčastnil úprku, byl královský apotekrat. Ten naopak vnikl do města a vyvolal ohnivý déšť. Než se požár podařilo uhasit, byl nemrtvý pachatel dávno v bezpečí.

Horda byla událostmi u města Hillsbrad otřesena a spory v ní sílily. Náčelník Zel‘Tan s Kier za zády prohlásil, že jestli se někomu nelíbí jejich spojenectví s nemrtvými, tak může klidně odejít. K náčelníkově nelibosti odešla dobrá polovina Hordy. Šaman Tal‘jin, náčelníkův hlavní rival, se dokonce cítil natolik uražen, že vyzval svého dřívějšího přítele Zel‘tana na mak‘goru, tradiční souboj rozhodující o přízni bohů. Tal‘jin počítal, že si náčelník vybere šamanský duel, ale to se nestalo. Tal‘jin byl těžce zraněn a po ošetření vyloučen z Hordy. Ale ani poté se nevzdal a založil novou Hordu, která uznávala staré zvyky. Pomoc našel překvapivě u Aliance, kde mu bylo poskytnuto zázemí pro něj a pro všechny, kdo chtějí dodržovat tradice předků. Nedalo se už nic dělat – o odklonu Wor’golu od tradic se musel dozvědět náčelník Thrall. Dopis do Orgrimmaru se týkal převážně příznivých vztahů s démonickými nemrtvými a korupce ve Wor´golu. Zel‘tan svému sokovi argumentaci usnadnil i tím, ihned po vyloučení členů pozval nemrtvé, aby spolu se zbytkem Hordy sdíleli Wor’gol. Učinil tak zejména proto, aby se šamani mohli v klidu vydat na plánovanou výpravu na elementární pláň a nemuseli se strachovat, že mezitím rebelové dobydou přístav zpět. Portál byl dokončen téhož večera.

Zel‘tanova Horda neváhala a vypravila se do neznámých končin. Náčelník chtěl již delší dobu získat zpět přízeň ohně, navíc se chtěl před svým lidem ukázat v co nejlepším světle. Kruh živlů bylo místo, kde se dala získávat zpět důvěra jednotlivých elementů. Ale aby se dostali k cíli, tedy k živlu ohně, museli projít přes všechny ostatní elementy. Zemi, vzduch i vodu prošli bez větších potíží. Kosa na kámen dopadla až u elementu ohně. Rozlícený živel chtěl, aby mu výprava dokázala, že je hodna jeho přízně. Začal boj, všichni postupně padali polomrtví k zemi. Všichni až na orkského farmáře, ze kterého se vyklubal černokněžník v utajení a který ducha ohně nakonec porazil. Černokněžník se poté z posledních sil přeměnil na obrovského démona, vzal Zel‘Tana, Kier a další z klíčů, který zůstal po duchovi ohně, a prchl s nimi zpět do normálního světa.

Mocenské boje mezi Aliancí, oběma Hordami a Opuštěnými k sobě ještě více přiblížily spojenectví Strážců lesa a Kirin Tor. Druidové pravidelně podstupovali nebezpečí a vydávali se do noční můrou nakaženého Smaragdového snu. Informace, které zde druidové získali, začaly pomalu dávat pěkný obrázek. Ve svých vizích vídávali obří dveře se třemi klíčovými dírkami hluboko v podzemí. Spolu s titánskou podstatou klíčů, kterou odhalili mágové, začínalo být jasné, že vrata vedou do nějakého titánského prostoru. Nikdo ale pořád nevěděl, kde se ono místo nachází a hlavně, zda se mají dveře otevřít, či naopak mají zůstat navždy zavřené.

Plni těchto úvah obdrželi mágové rychlou zprávu z opravovaného Dalaranu. V ruinách města se vyskytly podivné anomálie, se kterými Hillsbradská akademie magických umění (zkráceně HAMU) měla bohaté zkušenosti. Celá věž se tak vydala na výpravu do města, kde se jim podařilo najít portál, který mistři stabilizovali. Jak výprava po několikahodinovém putování nehostinnou pustinou zjistila, jednalo se o portál na Outland – zbytky světa Draenoru, odkud pocházeli orkové. Cesta je zavedla až ke krystalové pevnosti, v níž nesídlil nikdo jiný než princ krvavých elfů, Kael‘Thas. Vstup chránil princův fénix, kterého se výpravě nakonec podařilo porazit. Výprava pokračovala dál do paláce, až dospěla ke stráži samotného prince. Ta nechtěla pustit dál nikoho jiného než krvavé elfy, kteří naštěstí byli ve výpravě také. Po vyjednávání s rozčileným princem, během něhož museli mágové vrátit vejce Kael‘thasova fénixe, poskytnout velkou část své many princi a během něhož dokonce jeden z dalaranských lamačů kouzel přísahal princi věrnost, jim pyšný princ vydal další z klíčů; sám pro něj neměl využití. Vyčerpaná výprava se poté vydala zpět na Azeroth.

Napětí v Hillsbradu bylo v dalších dnech tak husté, že by se dalo krájet. Tak především, ve vévodství se objevil oddíl Pohromy nemrtvých, která si přišla v čele se svým lichem Dieterem Ledovým vynutit poslušnost Opuštěných lady Sylvanas, slíbenou na výpravě do Hearthglenu. V ten moment moc Opuštěných na základně nebylo, takže jich ani moc neumřelo. Těch pár nemrtvých však padlo a bylo znovu oživeno Pohromou, a protože Pohroma vypálila Tarren Mill včetně laboratoře do základů, z Opuštěných se stali navíc i Bezdomovci. Pohroma poté vytáhla dál na Hillsbrad, před jehož branami došlo k pořádné bitvě, do níž se zapojila i plná síla Kirin Tor. Mágům se s pomocí mistra paladina podařilo porazit i liche Dietera a získat od něj poslední z klíčů.

Rozkol v řadách Hordy mezitím spěl ke svému rozřešení, neboť do Wor‘golu konečně dorazila očekávaná delegace z Orgrimmaru. Pro všechny to byl těžký den plný vyjednávání. To navíc přerušil i nájezd nemrtvých na Wor‘gol a nutnost zahánět elementály, kteří rozlícení přišli z elementární pláně vyřídit si účty s výše zmiňovanou výpravou. Nakonec však Zel´tan přiznal své chyby a přenechal vedení Hordy trollímu lovci hlav Jožinovi. Kier však svoji prohru nevzala tak s klidem. Několik členů Hordy přizabila a pak utekla neznámo kam. Až později vyšlo najevo, že tento střet Kier s členy Hordy byl z velké části prostě nehodou, ale čas nešlo vrátit zpět – Kier se přidala k Opuštěným lady Sylvanas.

Ani Alianci se nevyhnuly vnitřní spory. Neustálé problémy se zásobováním, které v předchozích dnech způsobily, že část paladinů se musela se slamáky dát na farmaření, ale i s financováním (Obchodní cech musel městu neustále půjčovat) začaly vrcholit. Quimbymu navíc nedůvěřoval ani mistr paladin. Ten měl spolu s mágy podezření, že by starosta Quimby mohl být kultista Starých bohů, kteří na Hillsbradsku řádili jen pár týdnů zpátky, a že jeho řád poslal při útoku na nemrtvé vědomě na smrt. Když lord Quimby poslal do věže Kirin Tor navrch svého pomocníka, aby okamžitě přinesl daný klíč, mágové rychle začali konat. Pomocník byl sežehnut dračím dechem, ke Quimbymu byla doručena zpráva, že klíč byl jeho muži předán, a navrch se i mágové přidali k nejrůznějším měšťanům a také napsali dopis plný stížností na Quimbyho, který odeslali regentovi Lordaeronu.

Netrvalo dlouho a vedení Aliance toho mělo tak akorát dost. Město nemělo téměř žádnou armádu, Southshore obsadili goblini, kterým Quimby protiprávně přístav udělil jako panství, a obrana byla v troskách. Aliance proto nařídila svému rozvědčíkovi ve městě, aby se lorda „zbavil“ a dočasně převzal vládu. To se mu i s druhým kolegou podařilo. Méně se však agentům podařilo nafingovat to jako sebevraždu, protože lordovi s podříznutým krkem dali do ruky střelnou zbraň, naštěstí to všem ale bylo fuk. Později vešlo ve známost, že starosta Quimby byl již několik dní doopravdy kultista, jeho pomocník jmenovaný do funkce vyšetřovatele pro odhalování kultistů také a smrt paladinů úspěšně naplánoval s třetím jejich bratrstva, který byl členem vojska Opuštěných.

Posledním z kultistů, který do hry vstoupil až těsně před koncem, byla lordova sekretářka Rita. Ta se pokusila zamíchat kartami – všichni už tak nějak tušili, že většinu, ne-li všechny klíče, kontrolují mágové v Kirin Tor (jeden z klíčů u nich měli uschovaný Strážci lesa, alianční klíč jim předal paladin, třetí obdrželi od Kael‘Thase, čtvrtý z těla padlého liche Pohromy a pátý získali od zrádného orkského černokněžníka, který jej získal při výpravě Hordy na elementární pláň). Rita tedy najala jednoho z goblinů, aby klíč z věže získal. Goblinovi pomohli i Opuštění, kteří vlastně jiné kamarády než gobliny už ani neměli, navzdory všem pečlivým a nesmírně propracovaným přípravám však plán selhal, protože ve věži mágů nebyli jen mágové, ale i bystrý hraničář, který goblina odhalil. Ten byl brzy proměněn na ovci a sežehnut dračím dechem.

Kirin Tor a Strážci lesa nakonec dospěli k závěru, že se všemi pěti klíči je třeba přeci jen prozkoumat podzemní bránu. Přípravy na výpravu jely na plné obrátky. Kromě všech řadových členů věže mágů, z nichž většina těsně předtím dokončila zkoušky na mistra, se výpravy účastnilo i velké množství Strážců lesa, delegace obnovené Hordy včetně náčelníka Jožina, mistr paladin a jedna kněžka.

Vstup do komplexu se nacházel pod trpasličí pevností Dun Garok. Jak postupovali dobrodruhové hlouběji (přičemž museli vyjednávat s trpaslíky, kteří jim dali zvláštní kostku, a překonávali nemálo pastí a nástrah doprovázených děsivým mechanickým hlasem vševidoucího překladače), objevili nakonec technologicky pokročilý titánský komplex a v něm vlak do hlubin. Dostali se až ke zdroji energie pro celou pevnost, ale zde již narazili na výhonky zkažené moci Starých bohů, se kterými museli svést boj. Nakonec ale zdroj energie opravili a mohli postupovat dál. Záhy došli k bráně se třemi zámky a třemi klíčovými dírkami. Po otevření poslední místnosti za pomoci klíčů ale narazili na odpor Starého boha Ik‘Zazutha v takové síle, jakou jen skrze pečeti dokázal sesbírat. A co víc, Ik‘Zazuth zablokoval kameny přístupový tunel, kterým výprava přišla. Rozhodující obranou proti mnoha chapadlovitým příšerám byly zejména zdi, stěny, bariéry a jiné překážky vyvolané kouzly. Uprostřed velkého sálu byl nicméně i neaktivní portál. Hrdinům se povedlo probojovat se až k němu a portál pomocí prazvláštní trpasličí kostky zprovoznit. Poslali tím všechny Ik‘Zazuthovy nohsledy, ale i samotného Starého boha, přes portál na ledovou planetu, kde byl sežehnut mrazem. Ik‘Zazuth byl bohužel tak prorostlý stavbou, že po jeho zmizení se dveře rozsypaly a odřízly tak výpravu definitivně od přívodu vzduchu. Předivo reality bylo v místě navíc tak narušené, že se odsud nemohl nikdo vlastní magií teleportovat. Museli jednat rychle. Na radu Tal‘jina otevřeli část portálu, co na sobě neměla žádnou značku. Situace byla napjatá. Docházel jim vzduch. V portálu projela vlna světla. Výpravě se podařilo úspěšně teleportovat.

Do Voidu. Do Prázdnoty.

Všichni zahynuli.

Poslední událostí toho léta bylo spuštění nouzového titánského protokolu, který náhodně spustil jinou z kombinací na kostce a otevřel portál do Outlandu…

Napsal Dan Roček, doplnili Minreth a Nathaka.

Již jeden rok uběhl od vypálení Southshore a od vpádu démonů. V Hillsbradském vévodství konečně nastal mír. Chrabří bojovníci Aliance se uchýlili pod ochranu města Hillsbrad, které bylo bráněno vojsky Lordaeronu, a po vymření vévodského rodu pod dočasným vedením mága Sethara z Kirin Tor. Nedaleko Hillsbradu si postavili věž mágové z Kirin Tor, jejichž řady posílili nově příchozí z Dalaranu. Mocní válečníci klanu Frostwolf založili, pod vedením šamana Groka, přístavní pevnost Hordy jménem Wor’gol, v orkštině Vlčí doupě. Strážci lesa se usídlili na zalesněném poloostrově. Vedli je nový arcidruid z Kul Tirasu a murločí šaman Murky, který posledně spolu s ostatními šamany hrál velkou roli v boji proti démonům.

Mír se však začal projevovat jako velice křehký pojem, ať už kvůli přebytečnému lovu zvěře nebo z nedostatku respektu projevovaného Aliancí operující v až nepříjemné blízkosti Wor’golu. Tyto problémy však byly utlumeny dohodou mezi Aliancí, druidy a Hordou o přesném rozdělení území i lovecké půdy. Možná válce také zabránily příčiny jiného původu, původu kterého se nadaní magií nebo přírodními silami obávali nejvíce – strašlivé noční můry, věštby a vize jak šamanů, tak druidů. Vize světa duchů nebo noční můry ve Smaragdovém snu věštily pouze příchod velkého temna, podobného, ne-li horšího než démoni, kteří loni zpustošili Southshore. Jaké hrůzy si osud pro obyvatele Hillsbradu chystal tentokrát?

Brzy po diplomatickém jednání se jedné noci strhla první pohroma. Magická anomálie rozvířila a zpřetrhala magické přadeno procházející pod věží Kirin Tor a hrozila zničením nemalé části Hillsbradu. I dík oběti známého elementála Willyho Bzuka se mistru Setharovi a arcimágu Tarianovi nakonec podařilo tuto anomálii zkrotit. Bylo ale na jejich učednících a připojivších se šamanech Hordy, aby prozkoumali magická zřídla a posvátná místa duchů, kde je čekal boj jak s rozlícenými elementály, tak s magickými průrvami. Vše se však nakonec podařilo zažehnat… Vše, až na zrozenou nedůvěru k mágům s ohniskem v podobě šamanského náčelníka Groka, který z anomálie vinil právě mágy a jejich magické pokusy.

Město Hillsbrad se mezitím potýkalo se svými vlastními problémy, než aby řešilo nešvary mezi Hordou a mágy z Kirin Tor. Městská stráž byla zkorumpovaná, a městem se s každým dnem šířila nejistota s nedůvěrou zrozenou z nedostatku vedení z rukou Sethara a z vysokých daní. Nakonec z města odešel Obchodnický cech, aby pod vedením hospodského z Hillsbradu obnovil ruiny Southshore. Půdu zničeného přístavu již předtím odkoupili od Lordaeronu. Obnovované město uprostřed vévodství mělo sloužit jako neutrální křižovatka a centrum obchodu. Hospodskému se překvapivě podařilo získat podporu Wor’golu v jejich snažení a obchod začal pomalu růst, stejně jako budovy a opevnění Southshore. Vzestup padlého města však uštědřil Hillsbradu silnou ránu, ze které se těžko vzpamatovával. Město samotné se stalo překvapivě pustým a krom hrstky civilistů se z něj stala v podstatě jen pevnost vojska a církve.

Pevnost Hordy mezitím vzkvétala. Bohatství Wor’golu nespočívalo v z orčího pohledu zbytečném zlatě, nýbrž v potravě darované jak lesem, tak mořem jeho obyvatelům, v kožešinách a materiálu, ochočené zvěře a včelích úlů, ba i dokonce políček obilí, bylin a bambusu z výhonků odkoupených od pandarenského cestovatele. Kmen byl jednotný.

Zdálo se, že válka se zemi stejně nevyhne, a to kvůli mnoha provokacím a nevysvětleným událostem, jako byl příchod jak lidí, tak orků s vyříznutými jazyky a znaky na tvářích. Tyto spory a další problémy měl vyřešit sněm všech frakcí obývajících Hillsbrad. Měl se konat v neutrálním obchodním městě Southshore, na kterém se nakonec rozhodly frakce odložit vzájemné rozepře, a překonat panující nedůvěru, aby se společně podařilo nalézt původ temných snů, které sužovaly obyvatele Hillsbradu a lezly do vizí šamanů a komplikovaly druidům cesty do Smaragdového snu. Nakonec se rozhodlo, že všechny frakce spojí své síly, a tudíž budou moci dohlížet na ty, jimž nevěří, a prozkoumají hlubiny starých dolů, zřícenou pevnost Durnholde, kde se nyní skrývali nemrtví lady Sylvanas (ty zde před rokem uvěznili obyvatelé Southshore), a tajuplný mlžný ostrůvek nedaleko pobřeží. Účelem těchto výprav se stalo nalezení runových kamenů, které měly poskytnout odpovědi na všechny kladené otázky týkající se magických anomálií a blížícího se zla. Sněm byl nakonec zakončen velkolepým turnajem pořádaným Hospodským pro všechny zúčastněné skupiny.

Část Hordy včetně náčelníka však byla ten den povolána na pomoc Strážci lesa, jejichž arcidruid byl napadem nikým jiným než murločím šamanem Murkym. Toho se nakonec podařilo najít u posvátného místa země a vody. Nakonec se podařilo vyděšeného Murkyho uklidnit a přivést zpět mezi druidy, kde potvrdil temné předtuchy druidů a šamanů týkající se zla, které se vnucovalo do niter jejich duší.

První proběhla výprava do hlubin southshorského dolu, kterému vládl Scratch a jeho koboldí vesnice. Scratch se projevil jako přátelský vůdce koboldů, který byl ochoten splnit podmínky navržené smlouvy. Byl nakloněn myšlence nechat southshorské horníky v dolu těžit, pokud hrdinové vyčistí důlní patra pod jeho vesnicí od nestvůr. To se po dlouhých hodinách rozmanité skupince podařilo, a nakonec stanuli před mohutnými dveřmi svázanými tlustými řetězy.

Instinkt hrdinům radil tyto zlověstné dveře neotevírat. Výprava se však nakonec rozhodla jinak a hrdinové tak vstoupili do velké jeskyně. Uvnitř ní nalezli runový kámen, ale i strašlivého démona Plamenné legie kterého kámen v jeskyni uvěznil. Po lítém boji s démonem, kdy to vypadalo, že skupinku nečeká nic jiného než jistá zhouba, se dobrodruhům podařilo démona skolit, jen proto, aby čelili dalšímu nepříteli. Neviděná síla unavené a zraněné dobrodruhy držela v jeskyni a vábila je blíže k runovému kameni. Po hodinách pokusů se skupince podařilo runový kámen zničit a uniknout z prokleté jeskyně. Avšak to neměl být konec jejich utrpení. Koboldi, pod rozkazy svého vůdce, zradili hrdiny a zaútočili v nespočetném množství z mnoha temných tunelů a tunýlků, s úmyslem pohřbít dobrodruhy hluboko pod povrchem. Část skupiny padla noži těchto krysích zrádců, zatímco zbytek uprchl, počínaje mágem Eliášem, který se teleportoval do bezpečí čarodějné věže a nechal své druhy napospas kruté smrti. Na jeho obhajobu je však třeba dodat, že předtím několika důležitým členům výpravy svým důvtipem zachránil život.

Tu noc noční můry neustaly, ba naopak se mnohonásobně zhoršily. Jejich úder pocítil v podstatě všichni. Členové výpravy, kteří přežili, však na tom byli nejhůř – část z nich si dlouho nesla šrámy na duši a chronické efekty stresu. Jedním z nich byl i kovář města Hillsbrad, který byl další den zvolen starostou – možná i pro svůj heroický výkon v dolech. Město Hillsbrad se nicméně opět trochu vyprázdnilo, zatímco Horda městu začala prodávat a vyměňovat přebytky potravy za suroviny z dolů a jiné Hordě nedostupné cennosti. Přestože se Hordě vedlo poměrně dobře, nebyla bez problémů. Šamané cítili ze všech nejvíce úzkost a bolest posvátných duchů, se kterými rozmlouvali. Každým dnem temnota, která pokřivovala posvátná místa duchů, sílila a stávala se aktivnější, zatímco šamané, náčelníka nevyjímaje, slábli.

Napětí mezi Hordou a Aliancí postupně sílilo. V lesích se našly mrtvoly z obou stran a nikdo nevěděl, kdo činy spáchal. Obě frakce z činů vinily sebe navzájem. Náčelník Grok nejvíc ukazoval prstem na mágy z Kirin Tor, kterým důvěřoval stále méně a kteří tradičně spolupracovali spíš s Aliancí. Až teprve dohoda, že k nim pošle svého pokrevního bratra trolla Zel’tana, aby dohlédl na to, že mágové opravdu v utajení netropí zlo a neužívají temnou magii, Groka uchlácholila. Lví podíl na tlumení Grokovy paranoie měla celou dobu krvavá elfka Kier, studentka Kirin Tor, ale i členka Hordy. Bez jejího prostřednictví by možná došlo i k válce.

Druidi se mezitím uzavírali stále více a více do sebe a snažili se zahnat temný stín přelévající se přes Murkyho mysl. Jejich výpravy do Smaragdového snu, dříve poměrně poklidné, se stávaly čím dál děsivějšími a šlo v nich o život. Strážci lesa však vytrvale hledali nápovědy, které by jim umožnily přijít na kloub příčinám těchto děsivých můr.

Městečko Southshore vzkvétalo. Dokonce postavilo velkou plachetnici přichystanou na plánovanou výpravu na opuštěný ostrov. Jediným jeho problémem, který trápil jejich mysl, byly daně, které se majitelé zavázali Lordaeronskému království platit a které po nich Aliance stále požadovala.

Další sněm, kterého se účastnili všichni uživatelé magie, prozatím nepřinesl odpovědi na otázky, co za hrozbu to hrdinové čelí. Zazněla teorie, že za vším stojí navracející se Pohroma nemrtvých v čele se svými zákeřnými lichi. Tu podporoval i fakt, že rok předtím se podařilo lichům proniknout do Smaragdového snu druidů a zaútočit zde na Strážce lesa. Bylo rozhodnuto o výpravě na tajemný ostrov ležící nedaleko hillsbradských břehů, který byl stále zahalen mlhou.

Netrvalo dlouho a následovala druhá výprava, tentokrát do zřícené pevnosti Durnholde. Katakomby, které šestnáct dobrodruhů prozkoumávalo, byly pokryté prapodivnou květinou. Hrdinové museli projít mnoha pastmi, hádankami a museli se utkat dokonce i s nemrtvými lady Sylvanas, kteří se zde loni skryli. Květina se nakonec ukázala být bývalým gobliním alchymistou Kytíkem, který prorůstal katakombami a krátil tak hrdinům čas, neboť jím narušené zdi se začínaly hroutit. Většině se podařilo z katakomb utéct ještě předtím, avšak šestice zůstala uvězněna v hlubinách trosek. Ta se setkala s nemrtvou stvůrou se třemi dušemi, bývalým velitelem Opuštěných lady Sylvanas Voxem, Foxem a Poxem. Trojjediný dobrodruhy ušetřil pod podmínkou, že jej i s jeho druhy nechají opustit krypty, aby mohli odejít ke své nemrtvé paní. Skupinka pokračovala dál a nakonec se dostala až do hlavní místnosti, ve které rostl mohutný strom pokrytý runami, jímž prorůstal Kytík. Ten dobrodruhy prosil, aby jeho život ušetřili a odešli pryč z krypty. Kapitán stráží malého goblina poznal a s jeho pomocí se Kytíkovi podařilo dobrodruhy přesvědčit, aby jej nezabíjeli. Jak se později ukázalo, byla to osudová chyba.

Výprava měla katastrofické následky pro klid ve vévodství. Nemrtvým se nechtělo ze země odcházet a postupně začali útočit na obyvatele Hillsbradu. Vox, Fox a Pox shromáždili velkou armádu svých nemrtvých bratří a chystali se zaútočit na nový Southshore. Hospodský proto povolal všechny své spojence z Hordy a Aliance, aby mu pomohli se ubránit, a ti rychle odpověděli. Dobývání pevnosti bylo dlouhé a krvavé, nejdříve padla brána, pak i hradby. Nakonec ale vše bylo ztraceno, a tak se obránci Southshore začali naloďovat na plachetnici, zatímco hospodský bránil jejich ústup a náčelník Hordy stále držel pozici u jedné z hradebních věží. Předtím, než Hospodský padl, se mu podařilo odpálit velkou nálož střelného prachu a spolu s ní i celé město včetně velké části armády nemrtvých. Jen náčelníkovi Hordy se podařilo díky šamanské magii výbuch přežít. Přeživší na lodi zamířili do Wor’golu, ve kterém nalezli dočasné útočiště a místo k zotavení. Dorazil také samotný náčelník, slabý a zraněný, a prohlásil, že po bitvě k němu duchové již nehovoří.

V Církvi Svatého světla to mezitím též vřelo. Velekněžka jen s obtížemi zvládala návaly stresu a záchvaty vzteku byly na denním pořádku. Rozepře dokonce přijel urovnávat arcibiskupův legát, který se, světlovíproč, vydával za arcibiskupa samotného. Osud velekněžky byl poměrně smutný. Po výpravě do dolů se u ní projevila naprostá krize víry, takže kdysi zbožná vůdkyně věřících odešla z města, hledaje novou, pravou víru. Její studia u druidů přerušila náhlá násilná smrt v lese. Církev však tuto ztrátu přežila, velení se chopil jeden z paladinů a řády Svatého světla nadále hájily Hillsbrad, nyní spíš než město připomínající pevnost.

Mezitím, co se bojovalo s nemrtvými, pátral (nyní již arcimág) Sethar v dalaranských archivech. Čarodějové se po jeho návratu vydali na výpravu, navigovaní úlomkem dávného kovu z archivu. Ten je nakonec dovedl k Západní věži, kde se rok předtím nathrezimové pokoušeli vyvolat armádu démonů. Zde na ně čekal již připravený portál, který je přenesl do prastarého podzemního komplexu. Hned na začátku temná moc zaútočila na arcimága Tariana, kterého výprava musela na místě zanechat svíjejícího se v křečích. Dlouhá cesta brázděná šílenými vizemi a neutuchajícím zaříkáním „šaeti tastia, šaeti tastarente,“ stála mnohé málem přítomnost. Zbytky strážců se pokoušely čaroděje a šamana Zel’tana, který šel na výpravu také, varovat před velkým zlem. Pán podzemí si pro ně připravil nejedno překvapení. Nejprve bylo nutno jednoho ze svých obětovat, pak určit, kdo z nich je zrádce, a nakonec se vyrovnat s přízraky svých mistrů a mrtvého přítele, to vše v časových smyčkách. Vyšlo najevo, že temná bytost, která stála za všemi nočními můrami a sváry na povrchu, byl starý bůh Ik’Zazuuth. Ten si byl natolik jist svojí mocí, že chtěl celé Kirin Tor nalákat do své kobky a zde je ovládnout. Přepočítal se však. Čarodějové odhalili zrádce, jímž byl mág Eliáš (ačkoliv – je to vůbec zrada, když byl ovládán jinou silou?). Jeho přítelkyně Kier jej následně v slzách zabila, čímž mágové dostali čas a podařilo se jim opravit pečeť, která praskla loni při vyvolávání démonické armády. Moc Starého boha zeslábla. Obyvatelé Hillsbradu se po několika dnech konečně v klidu vyspali.

Nemrtví lady Sylvanas nehodlali živým dopřát ani chvíli oddychu a tvrdě udeřili na jejich zbývající sídla. Hillsbrad se udržel díky víře a mečům paladinů církve a ocelové disciplíně zbývajících lordaeronských stráží. Wor’gol také ustál nátlak nemrtvé zhouby díky odhodlání synů a dcer Hordy a, což by náčelník nikdy nepřiznal, i díky delegaci čarodějů z Kirin Tor, kteří se do obrany Wor’golu zapojili také. Nakonec se živým podařilo nemrtvé nadobro porazit.

Mágové brzy zpravili důvěryhodné členy ostatních frakcí o svém dobrodružství a informovali je, že zrádci jsou pravděpodobně ve všech frakcích. Spolu s poznatky šamanů a druidů přišli na podstatu pečetí – ty držely onu temnou bytost bezpečně pod zemí. Čím více jich bylo poničeno, tím silnější Ik’Zazuuth byl a tím strašlivější byly noční můry. Pečeť v dolech pod Southshore byla rozbita na prach, runový strom pod pevností Durnholde prorostl Kytík. Čtvrtou hrdinové tušili na mlžném ostrově. Při návštěvě Hordy zjistili mágové strašlivou věc – jedním ze služebníků Starého boha byl sám náčelník Grok, který se v jednu nestřeženou chvíli odkryl. Vědomi si, že zabití náčelníka Hordy by přineslo okamžitě válku a utrpení, na kterém by Ik’Zazuuth hodoval, zvolili jinou strategii.

Následujícího rána se konal pravidelný sněm v táboře Hordy. Čarodějka Kier, členka jak Hordy, tak Kirin Tor, se svěřila taurenům a řekla jim o Grokově zradě. Zatímco jeden z taurenů nich vyrazil ke druidům řešit případné očištění, začal sněm. Náčelník Grok prohlásil mágy za nedůvěryhodné a za zrádce, kteří chtějí uškodit Hordě, a po neshodách se stařešinou tohoto starého taurena vyzval na posvátný souboj Mak’gora, aby prý duchové rozhodli o tom, kdo má za pravdu a jakým směrem se má Horda vydat. Po dlouhém souboji taurení stařešina porazil Groka. Ten uznal svoji porážku a bez prodlení se vydal pryč z tábora Hordy. Na cestě do svévolného vyhnanství byl však zastaven svými starými přáteli, a ti z podezření, že bývalý náčelník je ovládán oním zlem, orka skolili „zradou“ a kouzlem. Groka však vyléčil další služebník Starých bohů, jímž byl murlok Murky, a tak se Grok bez váhání změnil v oblak temnoty a společně se svým přítelem unikl. Tak započal hon za padlým šamanem, bývalým náčelníkem a zrádcem. Stařešina však nebyl náčelníkem dlouho; den poté zemřel na svá zranění a únavu věkem. Hordu pak chvíli vedl troll Zel’tan.

Grok společně s Murkym spojili své síly. Postupně znesvěcovali posvátná místa duchů, kterým tak dlouho a věrně sloužili, a jako stíny temné magie rituálně vraždili všechny kolemjdoucí ve jménu Ik’Zazuutha. To vše spolu se zbytkem kultu konali, aby se za pomoci polapených duší a spřízněného elfího lamače kouzel pokusili přivolat mocnou bytost – jejich pána – obětním rituálem, který se, naštěstí pro Hillsbrad, nepovedl.

Večer pak vyrazila výprava dobrovolníků na Ostrov duchů, kde tušili čtvrtou pečeť. Ve starém majáku tu našli pološíleného alchymistu a jeho lektvar, který umožňoval na nějakou dobu dýchat pod vodou. V hlubinách totiž byly tři podstavce se třemi klíči, které bylo potřeba získat skrze složité úkoly. Aby to nebylo tak jednoduché, doráželi na hrdiny a jejich doprovod murloci a nagové, kteří jim dávali dost zabrat a mnohé z nich utopili. V cestě jim stály i vskutku lákavé sirény, které se snažily rozpoutat (neúspěšně, díky paladinům) boj mezi nimi samotnými. Nakonec se jim však podařilo čtvrtou pečeť v podobě velké rudé perly získat.

Tu další den předali mágům. Ti s ní ale nechtěli nic mít – bránit dvě pečeti jim přišlo nemoudré, zvlášť s ohledem na ztráty učedníků v předchozích výpravách – včetně té poslední do moře. (Pohřby byly ve věži vcelku častou událostí.) Sám arcimág Tarian, ze strachu o své svěřence, prokličkoval les až k háji druidů a pečeť zanechal pod jejich ochranou.

Groka se nakonec podařilo zajmout, avšak byl i kvůli protestům arcidruida propuštěn pod přísahou, že se dobrovolně setká se svými přáteli ten večer. Tu, k překvapení arcidruida, ork, stále s kapkou cti, dodržel, a na místě byl jeho oddanými přáteli zlomen. Tím byla jeho mysl osvobozena od sevření jeho temného pána, Ik’Zazuutha. Po krátkém sněmu byl znovu dosazen na post náčelníka a s Hordou za zády vyzradil totožnosti ostatních kultistů ostatním frakcím. Společně s nimi započal hon. Kultisté přesto byli stále velmi nebezpeční. Murkymu se podařilo vyvolat armádu stínů a sebevražedným útokem arcidruida zavražit; naštěstí perla zůstala skryta pod ochranou zbývajících druidů. Ik’Zazuuth ovládl i tajuplného Nathaniela Foxe, pozůstatek slavného aliančního zabijáka rytířů smrti a lovce démonů. Pod nadvládou Ik’Zazuutha hledal ztracenou pečeť, ale poeticky zahynul rukou svého bývalého studenta z Hearthglenu, Lyolda, který tu působil coby agent SI-7. Aby to bylo ještě poetičtější, krátce poté se na scéně jejich setkání objevil Murky, zavraždil Lyolda, vysál jeho duši a utekl. Dva někdejší přátelé tam tak leželi vedle sebe, konečně v pokoji.

Naše zprávy z těchto temných dnů končí strašlivou bitvou, ve které znovu, jako rok předtím, spojili své síly vojáci Aliance, válečníci Hordy, mágové Kirin Tor a Strážci lesa. Společně se postavili silám temnoty v boji o jedinou pečeť, kterou šlo ještě zachránit. Jejich cílem bylo se probojovat zpět k mrtvému stromu zabitého Kytíkem a pokusit se ho vzkřísit a tím obnovit třetí pečeť. Bitva byla dlouhá a krvavá, ale nakonec se straně dobra podařilo stíny zahnat a na chvíli získat runový strom pod svoji kontrolu. Oživit se jej ale zatím nepodařilo.

Jednu z pečetí tak chrání mágové, druhou, kterou chránili druidi, se podařilo odeslat do Dalaranu, třetí byla zničena na prach a u čtvrté stále hoří plamínek naděje, že se ji podaří zachránit.